PŘESMĚROVÁNÍ

6. dubna 2014 v 15:14 | Ten její
 

he,he,hee

30. prosince 2013 v 22:41
Let's do a suicide! muehehaaehha

*Bum do tmy*

30. prosince 2013 v 21:57 | Já a jenom já |  From Live
*Bum, bác* Slyšíte ráno. Co se děje? Nic. Jen výplod Vaší fantazie.
Někdo jde do práce, někdo do školy - ehm, jo, sorry, 30/12 se
ještě do školy nejde, takže sorry, někdo zase na trénink (JÁÁÁ).
Ale stejně je vám hej, i když je osm ráno. Ale to není podstata,
podstata je zbytek nudného toho dne, co prohejříte u počítače,
nad naprasto zbytečnou hrou, která vám ukrade kus života. (Ano,
opravdu jsem v ní nahrál za poslední 3 dny přes 28 hodin v kuse)
Pak se probudíte do reality, zjistíte, že jen přežívate, nikdo o Vás
netuší. A pak to prostě přijde, ta chuť si s někým povídat, ať už je
to vaše dívka či kluk, nebo kamarád(ka) či dokonce nejlepší kamarád(ka),
ale... Oni tu nejsou?!!! What now MADAFAKA? Ten pocit, bezmoci,
napjetí, nic nemůže, jen schoulet se do klubíčka a přemýšlet nad
svými prohýřelými nocmi či dny bez kontaktu s osobama Vámi blízkými.
Jak bych to popsal? Asi takto : ,,Its your end''



Kdo by to byl řekl. Sedím v klubíčku v koutě a koukám, koukám jak se
všechno hroutí, do ohromné propasti. Pac a pusu
 


-,-'' lOl?

17. listopadu 2013 v 17:13 | Ich |  Brambora forever
Titulek článku musí obsahovat aspoň jedno písmeno nebo číslo, ale nesmí obsahovat pouze čísla.



Who cares about this shit?!..

Úterý

21. června 2013 v 21:41 | Urufu Kisaki |  Deníky šedivé myši aneb „život odstrčeného spolužáka"
Úterý

Z bezesného spánku mě vytrhl budík. Jako vždy, velmi nepříjemný pocit. Ranní vstávání, má nejnejoblíbenější část dne. Zvláště když jsem věděl, co se dnes bude dít.

Pomalu jsem se vysoukal z postele a dal do oblékání. Nejprve triko, pak kalhoty. Následně se nezávroutnou rychlostí přešourat přes pokoj pro ponožky. Když jsem se k nim konečně dostal, natáhl jsem je a vydal se ke dveřím. Zamířil jsem do koupelny, splnit základní hygienu a trochu se upravit. Vyčistil jsem si zuby a zvedl hlavu od umyvadla k zrcadlu. Zase muj odraz. Ach jo. No, ale co se dá dělat. Bez něj se nejspíš neučešu. Upřel jsem tedy zrak ke svému odrazu v zrcadle a s nechutí začal tvořit účes. Konečně jsem byl hotov a tak jsem se vydal do kuchyně. Cestou jsem na schodech popadl batoh, který jsem tam včera upustil. Po příchodu do kuchyně jsem se rozhlédl. Zahlédl jsem láhev minerálky a pár oplatek. Řekl jsem si, "Bezba, nemusím se zdržovat děláním svadčiny." Vše jsem hodil do batohu. Měl jsem díky tomu ještě chvíli čas, a tak jsem si sedl ke stolu se sklenicí mléke a přemýšlel nad tím, co bych mohl ještě potřebovat. Pak jsem se koukl do pěněženky, jestli mám dost peněz. Nic moc v ní nebylo. Jen něco málo přes sto padesát korun. Ale na to co mě dnes čeká, to asi stačit bude. Uběhlo pět minut. Zvedl jsem se a zamířl ke dveřím, kde na mě čekaly boty. Obul jsem se a naposledy pohlédl do zrcadla.

Opět jsem tam zahlédl tu ztracenou existenci. Osobu jenž je každému ukradená. V podtatě i rodičům. Naši se rozvedli a mamka o mě nemá skoro žádný zájem. S otcem je to podobné. Ráno se nevidíme a odpoledne, když jsme oba doma, tak ani nevyhledáváme společný kontakt.

Otočil jsem se ke dveřím a vyšel ven. Zamknul jsem za sebou a vydal se na zastávku. Dnes měl autobus tři minuty spoždění. Když přijel, nahrnulo se do něj asi dalších deset lidí. Já jim moc pozornosti nevěnoval. Spíše jsem byl zase ve svých myšlenkách, a proto jsem nastupoval jako poslední. Zadní sedala byla již obsazena. Zakotvil jsem proto hned za řidičem, protože je tam jen jedna sedačka. Nandal jsem si sluchátka, pustil si svou oblíbenou, ikdyž né příliž veselou písničku a opřel si hlavu o boční okno.

Když jsem konečně dorazil na zastávku kde vystupuji, zvedl jsem se a zamířil ke dveřím autobusu. Nějaký člověk do mě vrazil. Skoro mě povalil na zem, ale jemu to bylo asi jedno. Neomluvil se, a ani se neohlédl. Však proč? Je to jen nějaký student. Když jsem konečně vystoupil, nevydal jsem se ke škole, ale ke skupince lidí stojících opodál. Byli to lidi z mé třídy. Čekali před vlakovým nádražím, protože se jelo na školní výlet. Nevěděl jsem kam přesně se jede, a po pravdě mě to ani nijak nezajímalo. Jediné co jsem měl v hlavě, byl fakt, že s nimi musím strávit celý den bez možnosti zmizet. Konečně dorazila učitelka. Nestál jsem tam ani deset minut a už jsem jich měl dost. Pořád se pomlouvaj a žalujou na sebe. Jako by se nemohli starat sami o sebe. Když všichni utichli, učitelka začla číst z kousku papíru nějaké informace. Vůbec mě to nezajímalo. Jen jsem se držel skupiny, a když po mně chtěli peníze, tak jsem jim je podal. Třídní odskočila do budovy hlavního nádraží a za chvíli se vracela s jízdenkou. Skupina se dala do pohybu. Došli jsme k vlaku a po zjištění, že je to ten náš, jsme nastoupili. Všichni si posedali do skupinek. I učitelka se k nim přidala. Zbyl jsem jen já. Nic nového a tak jsem zamířil k volným místům. Pomalu jsem se usadil a až když jsem zvedl hlavu, všiml jsem si, že naproti mě sedí nějaká slečna. Od pohledu působila mile.

Vlak se dal do pohybu. Jelikož cesta měla trvat asi hodinu a půl, rozhodl jsem se, že si zdřímnu. Opřel jsem se a chvíli koukal z okna na mizící nádraží. Nádraží vystřídalo město a město zese přírodní krajina. Nevím jak dlouho jsem z toho okna hleděl, ale už to nějakou dobu trvalo. Náhle jsem zaslech hlas. Zvuk, který šel mým směrem. Otočil jsem hlavu a viděl slečnu jak na mě hledí. "Ano prosím?" prohlásil jsem. Slečna svá slova opakovala, "copak se ti stalo? Trápí tě něco? A proč nesedíš s ostatními?" Asi mě prozradil muj sklíčený pohled. Byl jsem trochu zaskočen. Náhle byl projeven zájem o mou osobu a to cizí osobou. Chvíli jsem byl zaskočen, ale po pár okamžicích jsem se vzpamatoval a vysoukal ze sebe pár slov, "Trápí mě vše, nikoho nezajímám. A proč nesedím s nimi? Nemám k tomu důvod. Nemam je rád a jsem jim stejně ukradený." Zahleděla se z okna. Od mé poslední věty uběhlo několik chvil, když se náhle otočila zpět ke mě. "Třeba jim nejsi ukradený, jen se musíš pokusit o zapojení do kolektivu. Možná tě mezi sebe vemou." Prohlásila. "Oni mě stejně nikdy nepochopí. A když nezvládnou to, tak pro ně budu divnej a nevezmou mě mezi sebe. Ani nevím zda o to stojím." To byla poslední slova co ze mě vyšly. Zahleděla se na mě a řekla: "Škoda. Vypadáš v celku fajn." Já se zmohl jen na pokrčení rameny.

Po zbytek cety jsme si hleděli svého. Když už jsme konečně dorazili na místo, tak jsme se oba zvedli. "Jaká to náhoda. Oba vystupujem. Tak se měj hezky." Usmála se a šla ke dveřím. Já se mezi tím připojil znovu ke své třídě. Vydali jsme se z vlaku kamsi, kde jsem nikdy nebyl. Chvíli jsme bloudili uličkama, ale já to nevnímal. Měl jsem v hlavně tu milou slečnu z vlaku. "Proč právě ona?" znělo mi celou dobu v hlavě. Asi po pul hodině jsme dorazili k muzeu. Zaplatili jsme vstup. Jako studenti jsme dostali slevu, a tak mi nějaké peníze ještě zbyly. V muzeu jsme měli ztrávit dvě hodiny. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že jsme v muzeu, kde byly vystaveny voskové figuríny slavných osobností. Nic co by mě zajímalo. Posadil jsem se na lavičku a nasadil si sluchátka. Pozoroval jsem procházející lidi. Sledování lídí, jak mě míjí mě zabavilo asi tak na hodinu. Pak jsem se zvedl, protáhl se a vydal hledat záchod. Když jsem ho našel, šel jsem ho hned využít. Vyšel jsem před záchodky a zamířil zpět k lavičce, kde jsem doposud seděl. Byla volná. a tak jsem se posadil na své místo. Z batohu jsem vytáhl oplatky a pustil se do nich. Měl jsem po nich hroznou žízeň, tak jsem si vytáhl i minerálku. Napil jsem se a vše zas uklidil do batohu. Koukl se na mobil a zjistil, že už bude exkurze končit. Zahlédl jsem hlouček lidí. Byli mi povědomí. Bodeť by ne. Byla to moje třída. Když jsme se sešli všichni, vyrazili jsme zpět na nádraží.

Cesta mi vcelku utekla. Se sluchátkama na ušíl samozřejmě. Znovu jsme našli náš vlak. Scénář byl stejný, až na jednu malou drobnost. Teď jsem tam seděl dočista sám. Asi jsem tak nějak doufal, že tam zas bude. Vlak se pomalu rozjel. Celou cestu jsem poslouchal písničky, hleděl z okna a přemítal, co se to vůbec stalo cestou tam.

Vlak dorazil na místo určení a všichni se rozutekli dřív, než je třídní zvládla spořítat. Já se pomalu odploužil na zastávku.
Netrvalo dlouho a dorazil autobus. Nastoupil jsem a sedl si na první volné místo, které jsem uviděl. Bezmyšlenkovitě jsem koukal do prázdna. Patnáct minut oběhlo jako pár vteřin. Zastavil kousek od našeho domu. Vystoupil jsem a dal se na ten kraťoučký kousek cesty co mi zbýval. Celou dobu jsem hleděl do země. Chodník znám už nazpaměť, a tak když jsem zahlédl mě známé fleky, zahl jsem k domu. Odemkl jsem si a zamířl do pokoje. Nikdo ještě nebyl doma. Byl jsem velmi unavený. Natáhl jsem se na postel a zahleděl se do stropu. Stále jsem mě v hlavě tu slečnu. " Proč? Co byla zač? Byla vůbec skutečná? Nevymyslel jsem si ji?" Při zaznění této věty v mé hlavě, mi začla téct po obličeji slza. " Že už bych na tom byl tak špatně?" Následovala ji další slza. Celou dobu jsem přemítal o tom, proč mě vůbec lidi přehlíží, a jak jsem zbytečný. Když jsem přišel zpět k sobě. byl už večer. Otřel jsem si slzy, otočil se na bok a se slovy "snad se to zlepší" jsem zavřel oči a usnul. S najivním úsměvem na tváři.

Smutek v srdci,
slzy v očích.
Za dlouhých nocí,
tečou po tvářích.

Problém číslo 2.

11. května 2013 v 13:08 | Bramborák |  Moje stoleté problémy
Problém number 2!..
Háčko je moc drahé a nejde sehnat...
(My děti ze stanice ZOO)

Problém číslo 1.

10. května 2013 v 22:01 | Bramborák |  Moje stoleté problémy
Problém number 1!..
Vypil jsem moc Coly a mám moc kofeinu
v těle, úplně mi jebe, kývu hlavu na stranu
při poslouchání Eminema...

Pondělí

6. května 2013 v 23:23 | Urufu Kisaki |  Deníky šedivé myši aneb „život odstrčeného spolužáka"
Deník šedivé myši aneb "život odstrčeného spolužáka"

Pondělí

Tento den začal jako každý jiný. Nepříjemný budík, který se za pět minut opakoval, pak nastal čas na převalování se a nechuť ke vstávání. Nakonec jsem se ale přemluvil a vylezl z postele.

Zašel jsem do koupelny, postaral se o veškerou osobní hifienu a umyl si vlasy. Když jsem v ruce držel fén, abych si je vysušil, hloubal jsem ve svých myšlenkách. "A proč tam vůbec jdu? Vždyť ani nedědí, že tam jsem a když si mě všimnou, tak na mě něco svedou. Nenávidím je! Nesnáším celou svou třídu a ty jejich ksichty. Já tam nechci, ale nic jiného mi nezbývá."

Když jsem skončil s přemýšlením, zjistil jsem, že už mám vlasy suché. Odebral jsem se do pokoje, sedl si na postel a chvíli hleděl do prázdna. Netrvalo to dlouho, snad jen několik vteřin, a pak jsem se dal do oblékání. Jelikož jsem neměl moc dobrou náladu, odratilo se to i v mém oblečení. Zvolil jsem nevýrazné barvy. Možná i proto, aby si mě nikdo nevšiml. Po pár minutách - ano trvalo mi to dlouho - jsem popadl svou tašku přes rameno a odkráčel do kuchyně. Taška byla v celku lehká. Nosím v ní pouze jeden velký sešit v tvrdých deskách, jednu tužku a láhev na pití, která tou dobou byla ještě prázdná. Dorazil jsem do kuchyně, vytáhl láhev a natočil do ní vodu. Ke snídani se naskytlo více než jedna možnost, což je u nás velmi neobvyklé, ale i přes tuto skutečnost jsem dal na svou náladu. Neměl jsem chuť na něco z toho co se mi nabízelo, protože trpím nechutenstvím. Však věděl jsem, že celý den bez jídla nevydržím a popadl jsem oplatku. Vše jsem fal do tašky a šel se obout. Naposledy jsem se podíval do zrcadla, které visí u dveří. Můj pohled byl takový nejistý, jako bych čekal, že uvidím něco jiného než svůj zjev. Nevypadám zas tak hrozně, na to si nemohu stěžovat, ale i tak se mi můj odraz příčí. Rozhlédl jsem se po prázdném domě a zavřel za sebou dveře. Všichni už byli v práci a nebo ve škole, proto jsem pro jistotu zamknul.

Do školy jezdím autobusem na druhou stranu města. Zastávku mám jen pár kroků od baráku, a tak jsem nemusel nikam spěchat. Autobus dorazil na čas. "Zváštní, že by se něco stalo? Asi po prvé jede, tak jak má," pomyslel jsem si. Nastoupil jsem a usadil se až na konci autobusu. Pustil jsem si na svém mobilu písničkyn nandal si sluchátka, zavřel oči a opřel si hlavu o okno autobusu.

Cesta trvala přibližně čtvrt hodiny. Vystoupil jsem a vydal se na zbytek cesty ke škole. Čím blíže jsem byl, tím méně se mi tam chtělo. Když už jsem prošel dveřmi a pozdravil vrátno, věděl jsem, že již není cesty zpět. Že si těch sedm hodin budu muset odsedět ve třídě a snažit se to nějak přežít. Stál jsem před schodištěm, které vedlo do druhého patra, kde se nacházela moje třída. Tak nějak jsem si ve svém nitru přál, aby ty schody byly nekonečné. Kupodivu mé přání nebylo vyslyšeno a za okamžik jsem dorazil k nám. Vešel jsem do třidy. Už v ní sedělo pár holek, ale nikdo mě nepozdravil. Takové normální přivítání.Usadil jsem se v rohu třídy. I když nás je ve třídě čtrnáct, já sedím v celé řadě sám. Působí to trochu depresivně. Jako bych byl zbytečný. Taková ta nepodstatná součást třídy. Ano muj komplex méně cennosti tím byl přiživován, ale už jsem si za ty dva roky na téhle střední zvykl. Položil jsem si hlavu na lavici, zavřel oči a dělal jako bych tam nebyl. Takto utíkám do svého světa. Tak nějak tam jsem radši než v realitě. Netrvalo dlouho a rozezněl se zvonek. Bral jsem ho jako vysvobození, protože jsem věděl, že se budou muset soustředit na učitelku a je nízká pravravděpodobnost, aby řešili mě. Hodina utíkala pomalu. Táhla se ještě pomaleji než obvykle a skoro jsem usnul. Ozval se další zvonek oznamující konec hodiny. Zavřel jsem sešit, položil si hlavu a odpočíval. Nevydrželo mi to však dlouho. Vyrušil mě začátek další hodiny. V podstatě stejný průběh jako při první. Když už zvonil na konec třetí hodiny, začal jsem pociťovat hlad. Vytáhl jsem oplatku a rychle ji snědl. Zvedl jsem se z lavice a šel se projít po chodbě, protože měl ztuhé nohy. Nikdo si nevšiml mé přítomnosti, jako bych si celou svou existenci jen sám sobě nalhával. Vrátil jsem se do třídy a sedl si na své místo. Zbytek dne jsem trávil hleděním z okna na protější budovu a nebo poleháváním po lavici. Ani už jsem nehlídal čas. Jen jsem čekal na ten zvuk. Zvuk, který mě celý den rušil. Náhle se ozval. Všichni se postavili, pozdravili učitelku a začli si balit. Trvalo to jen pár okamžiku, než se začli loučit a opouštět třídu. Ke mě ale nemířilo ani slovo. "Vidí mě vůbec?" Tuto otázku jsem si položil už mnohokrát před tím a teď znovu. Vydal jsem se na cestu domu.

Zbytek dne jsem proseděl v rohu na své posteli. Hlavu jsem měl opřenou na kolenou. Přemýšlel jsem o tom všem. "Proč mě všichni přehlížejí? Proč? Proč? Proč?" potichu jsem si opakoval. Z očí mi vytryskly slzy. Pomalu stékaly po tvářích až na bradu, kde se spojovaly ve větší kapky, které mi padaly do klína. Seděl jsem tak několik hodin. Ani jsem si nevšiml, že už se setmělo a rozsvicejí se lampy. Nakonec jsem si lehnul na bok, schoulel se do klubíčka a usnul


Bolesti v mém srdci je dost,
více než kdo tuší.
Zbavit se jí nebudu moc,
dokud moje srdce buší.

Boj se semaforovou příšerou

5. května 2013 v 20:13 | Bramborák |  From Live
Věnováno Terezce a všem připlzlím drakům...
Je podvečer pátého května a právě letím z okna jedenáctého patra a zalezu bojuji s příšerou. Je to velká příšera, velká jako jedenát pater vysoký panelák, takže ta příšera prostě proti mě stojí... Dopal jsem na zem, nic. Tma, bolest, světlo na konci v dáli. Jsem vzhůru, na sobě černé tepláky a černo-červený proužkovaný svetr. :3, v ruce propisku a před sebou sešit s nadpisem ,,Boj se semaforovou příšerou''. Málem jsem zapomněl na moje párky. Párky s rakovinou, postižený párky tak jako já nebo ona. Stejně jí mám rád, tu svetrovou maniačku z Ústí... :3
Ale dost bylo párků a svetrů! Teď je tu nová éra! Éra tepláků! Né kecám, párky a svetry forever :3 Už je to tady, blíží se ten čas, čas tábora, tedy čas opilého Hávéčka, jeho pomocnice Janičky a nudných praktikantů, ale hlavně tam budou ony! Ty holky z naší školky!
A Terezko! Kinedryl! Kinedryl forever! (Mimochodem, budeme sedět spolu, je mi taky v autobuse blbě -_- )
Brambora

BLOG

5. května 2013 v 11:12 | Bramborák |  Úvod
BLOG VE VÝSTAVBĚ

Kam dál