Červen 2013

Úterý

21. června 2013 v 21:41 | Urufu Kisaki |  Deníky šedivé myši aneb „život odstrčeného spolužáka"
Úterý

Z bezesného spánku mě vytrhl budík. Jako vždy, velmi nepříjemný pocit. Ranní vstávání, má nejnejoblíbenější část dne. Zvláště když jsem věděl, co se dnes bude dít.

Pomalu jsem se vysoukal z postele a dal do oblékání. Nejprve triko, pak kalhoty. Následně se nezávroutnou rychlostí přešourat přes pokoj pro ponožky. Když jsem se k nim konečně dostal, natáhl jsem je a vydal se ke dveřím. Zamířil jsem do koupelny, splnit základní hygienu a trochu se upravit. Vyčistil jsem si zuby a zvedl hlavu od umyvadla k zrcadlu. Zase muj odraz. Ach jo. No, ale co se dá dělat. Bez něj se nejspíš neučešu. Upřel jsem tedy zrak ke svému odrazu v zrcadle a s nechutí začal tvořit účes. Konečně jsem byl hotov a tak jsem se vydal do kuchyně. Cestou jsem na schodech popadl batoh, který jsem tam včera upustil. Po příchodu do kuchyně jsem se rozhlédl. Zahlédl jsem láhev minerálky a pár oplatek. Řekl jsem si, "Bezba, nemusím se zdržovat děláním svadčiny." Vše jsem hodil do batohu. Měl jsem díky tomu ještě chvíli čas, a tak jsem si sedl ke stolu se sklenicí mléke a přemýšlel nad tím, co bych mohl ještě potřebovat. Pak jsem se koukl do pěněženky, jestli mám dost peněz. Nic moc v ní nebylo. Jen něco málo přes sto padesát korun. Ale na to co mě dnes čeká, to asi stačit bude. Uběhlo pět minut. Zvedl jsem se a zamířl ke dveřím, kde na mě čekaly boty. Obul jsem se a naposledy pohlédl do zrcadla.

Opět jsem tam zahlédl tu ztracenou existenci. Osobu jenž je každému ukradená. V podtatě i rodičům. Naši se rozvedli a mamka o mě nemá skoro žádný zájem. S otcem je to podobné. Ráno se nevidíme a odpoledne, když jsme oba doma, tak ani nevyhledáváme společný kontakt.

Otočil jsem se ke dveřím a vyšel ven. Zamknul jsem za sebou a vydal se na zastávku. Dnes měl autobus tři minuty spoždění. Když přijel, nahrnulo se do něj asi dalších deset lidí. Já jim moc pozornosti nevěnoval. Spíše jsem byl zase ve svých myšlenkách, a proto jsem nastupoval jako poslední. Zadní sedala byla již obsazena. Zakotvil jsem proto hned za řidičem, protože je tam jen jedna sedačka. Nandal jsem si sluchátka, pustil si svou oblíbenou, ikdyž né příliž veselou písničku a opřel si hlavu o boční okno.

Když jsem konečně dorazil na zastávku kde vystupuji, zvedl jsem se a zamířil ke dveřím autobusu. Nějaký člověk do mě vrazil. Skoro mě povalil na zem, ale jemu to bylo asi jedno. Neomluvil se, a ani se neohlédl. Však proč? Je to jen nějaký student. Když jsem konečně vystoupil, nevydal jsem se ke škole, ale ke skupince lidí stojících opodál. Byli to lidi z mé třídy. Čekali před vlakovým nádražím, protože se jelo na školní výlet. Nevěděl jsem kam přesně se jede, a po pravdě mě to ani nijak nezajímalo. Jediné co jsem měl v hlavě, byl fakt, že s nimi musím strávit celý den bez možnosti zmizet. Konečně dorazila učitelka. Nestál jsem tam ani deset minut a už jsem jich měl dost. Pořád se pomlouvaj a žalujou na sebe. Jako by se nemohli starat sami o sebe. Když všichni utichli, učitelka začla číst z kousku papíru nějaké informace. Vůbec mě to nezajímalo. Jen jsem se držel skupiny, a když po mně chtěli peníze, tak jsem jim je podal. Třídní odskočila do budovy hlavního nádraží a za chvíli se vracela s jízdenkou. Skupina se dala do pohybu. Došli jsme k vlaku a po zjištění, že je to ten náš, jsme nastoupili. Všichni si posedali do skupinek. I učitelka se k nim přidala. Zbyl jsem jen já. Nic nového a tak jsem zamířil k volným místům. Pomalu jsem se usadil a až když jsem zvedl hlavu, všiml jsem si, že naproti mě sedí nějaká slečna. Od pohledu působila mile.

Vlak se dal do pohybu. Jelikož cesta měla trvat asi hodinu a půl, rozhodl jsem se, že si zdřímnu. Opřel jsem se a chvíli koukal z okna na mizící nádraží. Nádraží vystřídalo město a město zese přírodní krajina. Nevím jak dlouho jsem z toho okna hleděl, ale už to nějakou dobu trvalo. Náhle jsem zaslech hlas. Zvuk, který šel mým směrem. Otočil jsem hlavu a viděl slečnu jak na mě hledí. "Ano prosím?" prohlásil jsem. Slečna svá slova opakovala, "copak se ti stalo? Trápí tě něco? A proč nesedíš s ostatními?" Asi mě prozradil muj sklíčený pohled. Byl jsem trochu zaskočen. Náhle byl projeven zájem o mou osobu a to cizí osobou. Chvíli jsem byl zaskočen, ale po pár okamžicích jsem se vzpamatoval a vysoukal ze sebe pár slov, "Trápí mě vše, nikoho nezajímám. A proč nesedím s nimi? Nemám k tomu důvod. Nemam je rád a jsem jim stejně ukradený." Zahleděla se z okna. Od mé poslední věty uběhlo několik chvil, když se náhle otočila zpět ke mě. "Třeba jim nejsi ukradený, jen se musíš pokusit o zapojení do kolektivu. Možná tě mezi sebe vemou." Prohlásila. "Oni mě stejně nikdy nepochopí. A když nezvládnou to, tak pro ně budu divnej a nevezmou mě mezi sebe. Ani nevím zda o to stojím." To byla poslední slova co ze mě vyšly. Zahleděla se na mě a řekla: "Škoda. Vypadáš v celku fajn." Já se zmohl jen na pokrčení rameny.

Po zbytek cety jsme si hleděli svého. Když už jsme konečně dorazili na místo, tak jsme se oba zvedli. "Jaká to náhoda. Oba vystupujem. Tak se měj hezky." Usmála se a šla ke dveřím. Já se mezi tím připojil znovu ke své třídě. Vydali jsme se z vlaku kamsi, kde jsem nikdy nebyl. Chvíli jsme bloudili uličkama, ale já to nevnímal. Měl jsem v hlavně tu milou slečnu z vlaku. "Proč právě ona?" znělo mi celou dobu v hlavě. Asi po pul hodině jsme dorazili k muzeu. Zaplatili jsme vstup. Jako studenti jsme dostali slevu, a tak mi nějaké peníze ještě zbyly. V muzeu jsme měli ztrávit dvě hodiny. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že jsme v muzeu, kde byly vystaveny voskové figuríny slavných osobností. Nic co by mě zajímalo. Posadil jsem se na lavičku a nasadil si sluchátka. Pozoroval jsem procházející lidi. Sledování lídí, jak mě míjí mě zabavilo asi tak na hodinu. Pak jsem se zvedl, protáhl se a vydal hledat záchod. Když jsem ho našel, šel jsem ho hned využít. Vyšel jsem před záchodky a zamířil zpět k lavičce, kde jsem doposud seděl. Byla volná. a tak jsem se posadil na své místo. Z batohu jsem vytáhl oplatky a pustil se do nich. Měl jsem po nich hroznou žízeň, tak jsem si vytáhl i minerálku. Napil jsem se a vše zas uklidil do batohu. Koukl se na mobil a zjistil, že už bude exkurze končit. Zahlédl jsem hlouček lidí. Byli mi povědomí. Bodeť by ne. Byla to moje třída. Když jsme se sešli všichni, vyrazili jsme zpět na nádraží.

Cesta mi vcelku utekla. Se sluchátkama na ušíl samozřejmě. Znovu jsme našli náš vlak. Scénář byl stejný, až na jednu malou drobnost. Teď jsem tam seděl dočista sám. Asi jsem tak nějak doufal, že tam zas bude. Vlak se pomalu rozjel. Celou cestu jsem poslouchal písničky, hleděl z okna a přemítal, co se to vůbec stalo cestou tam.

Vlak dorazil na místo určení a všichni se rozutekli dřív, než je třídní zvládla spořítat. Já se pomalu odploužil na zastávku.
Netrvalo dlouho a dorazil autobus. Nastoupil jsem a sedl si na první volné místo, které jsem uviděl. Bezmyšlenkovitě jsem koukal do prázdna. Patnáct minut oběhlo jako pár vteřin. Zastavil kousek od našeho domu. Vystoupil jsem a dal se na ten kraťoučký kousek cesty co mi zbýval. Celou dobu jsem hleděl do země. Chodník znám už nazpaměť, a tak když jsem zahlédl mě známé fleky, zahl jsem k domu. Odemkl jsem si a zamířl do pokoje. Nikdo ještě nebyl doma. Byl jsem velmi unavený. Natáhl jsem se na postel a zahleděl se do stropu. Stále jsem mě v hlavě tu slečnu. " Proč? Co byla zač? Byla vůbec skutečná? Nevymyslel jsem si ji?" Při zaznění této věty v mé hlavě, mi začla téct po obličeji slza. " Že už bych na tom byl tak špatně?" Následovala ji další slza. Celou dobu jsem přemítal o tom, proč mě vůbec lidi přehlíží, a jak jsem zbytečný. Když jsem přišel zpět k sobě. byl už večer. Otřel jsem si slzy, otočil se na bok a se slovy "snad se to zlepší" jsem zavřel oči a usnul. S najivním úsměvem na tváři.

Smutek v srdci,
slzy v očích.
Za dlouhých nocí,
tečou po tvářích.